To, v jaké společnosti se pohybuješ, určuje, kam směřuješ

Armáda byla dlouhou dobu moje realita.
Uniforma, režim, řád. Každý den měl jasná pravidla a jel podle stejného režimu. Byl jsem na misi v Afghánistánu a zažil situace, ve kterých jsem se naučil fungovat pod tlakem, spolehnout se na lidi kolem sebe a hlavně dotahovat věci do konce. Naučilo mě to disciplíně, odolnosti a pokoře. Zkušenosti, které mi nikdo nevezme a které ve mně zůstanou navždy.

Postupem času jsem ale začal cítit, že se něco mění. Ke konci služby už jsem v armádě necítil prostor pro další růst. Ne že by byla špatná. Vůbec ne. Jen jsem měl pocit, že stojím na místě. Všechno bylo dané dopředu. Hodnosti, tabulky, plat, jasně daný strop. A i když jsem splnil výběrové řízení k elitnější jednotce do Prostějova, v hlavě mi čím dál častěji běžela jedna otázka. Jestli je tohle opravdu konečná.

V té době už jsem totiž při službě podnikal. Měl jsem bar v centru Hodonína. A právě tam se začalo všechno postupně lámat. Do baru chodí různí lidé, ale já jsem se čím dál víc potkával s těmi, kteří podnikali, investovali a přemýšleli úplně jinak než většina lidí kolem. Sedával jsem u stolu s lidmi, kteří řešili byznys, příležitosti, rozhodování a zodpovědnost. Lidi se šestimístnými měsíčními příjmy, pro které nebylo normální čekat, až jim někdo řekne, co mají dělat. A aniž bych si to tehdy naplno uvědomoval, začalo mě to formovat.

Čím víc času jsem v tomhle prostředí trávil, tím víc mi docházelo, jak obrovský vliv má okolí. V jaké společnosti se pohybuješ, takový mindset si postupně začneš vytvářet. A právě tam jsem si začal vážně klást otázku, jestli chci zůstat tam, kde jsem, nebo jestli je čas udělat změnu.

Rozhodnutí odejít z armády ale nebylo žádné romantické jdu si za snem. Vůbec.
V době, kdy jsem odcházel, jsem měl měsíční náklady přes čtyřicet tisíc korun. Dneska jsem zhruba na osmdesáti tisících měsíčně. A když máš takové závazky a jdeš podnikat v novém oboru víceméně od nuly, tak nemáš prostor řešit strachy ani to, co si o tobě kdo myslí. Prostě konáš.

Na začátku mě nehnala žádná motivační videa ani hezké řeči. Hnala mě realita. Zodpovědnost. Vědomí, že nemám kam couvnout. Jasně, že tam byly pochybnosti, nejistota a otázky, jestli to zvládnu. Ale když máš silné proč, tak tě to nezastaví. Naučí tě to jít dál i ve chvílích, kdy to není pohodlné.

Dnes už to mám nastavené jinak. Už mě neženou jen závazky a peníze. Dnes je to hlavně o vizi, cílech a identitě. O tom, jakým člověkem chci být. Buduju tým, lektoruju a předávám zkušenosti dál. A za relativně krátkou dobu podnikání ve financích jsem dosáhl několika milníků, které mi jasně ukázaly jednu věc. Nezáleží na tom, jak dlouho něco děláš. Záleží na tom, jak moc se posouváš.

Můžeš mi říct, že děláš pět let v jednom oboru. Ale pokud se pět let nikam neposuneš, nevzděláváš se a vlastně ani nevíš, proč to děláš, tak nemáš pět let zkušeností. Máš jeden rok, který jen opakuješ pořád dokola.

Zpětně dnes vidím i věci, které mě tehdy štvaly a dnes za ně děkuju. Třeba to, že se mi nepovedlo dostat se v rámci armády k palubním střelcům. Tenkrát jsem to bral jako neúspěch. Dnes vím, že kdyby to vyšlo, možná bych byl někde v Náměšti nad Oslavou. Jistá výplata, relativně slušné peníze, ale pořád tabulky, rozkazy a omezený strop.

Místo toho jsem dnes v prostředí, kde růst nemá limit. Kde výdělek nemá strop, pokud buduješ tým a hodnotu. Kde se pohybuju mezi lidmi, kteří vydělávají půl milionu měsíčně i víc. A v takové společnosti je to už jen otázka času, pokud to člověk pojme správně, kdy se na tu úroveň dostane taky.

Armáda mi dala disciplínu, odolnost a pevné základy.
Podnikání mi dalo svobodu, směr a smysl.

A i když ta cesta nebyla jednoduchá, dnes vím, že jsem se rozhodl správně. Ne proto, že by to bylo lehké. Ale proto, že to stálo za to.

Pokud i ty dnes nevíš, kam jdeš, cítíš, že stojíš na místě a pořád jen přemýšlíš, co a jak dál, mrkni do sekce spolupráce. Můžeme si na to společně sednout a ukážu ti, jak jsem se dokázal z nuly dostat na šestimístný příjem už během prvních tří měsíců podnikání.