Je ti 25–35? Tohle bys měl mít už v životě nastavené

Můžeš vydělávat 30, 50 nebo klidně 100 tisíc měsíčně. Ale pokud každý měsíc všechno proteče mezi prsty a na konci ti nic nezůstane, tak se finančně vlastně nikam neposouváš. A právě věk kolem 25 až 35 let je podle mě období, kdy se začínají lámat chleby. Najednou už neřešíš jen to, kam půjdeš o víkendu. Přichází vlastní bydlení, rodina, děti, auto, podnikání, větší cíle a celkově začneš přemýšlet trochu jinak nad tím, co vlastně od života chceš.

Zároveň máš v tomhle věku jednu obrovskou výhodu, kterou už nikdy nekoupíš zpátky. Čas. A ten může být ve financích tvůj nejlepší kámoš, nebo něco, čeho budeš jednou litovat, že jsi nevyužil. Neříkám, že bys měl ve třiceti sedět doma, nic si nekoupit, nikam nejezdit a všechny peníze posílat do investic. Právě naopak. Peníze jsou tady i od toho, abychom si život užili. Jen je podle mě obrovský rozdíl mezi tím užívat si život a zároveň něco budovat, a tím jenom utrácet všechno, co vydělám, protože nějak bylo a nějak bude.

Za mě úplně první věc, kterou by měl mít člověk vyřešenou, nejsou paradoxně ani investice. Měl by vědět, proč vůbec peníze odkládá a co od života chce. Spousta lidí totiž nemá problém s tím, že by vydělávali málo. Oni hlavně nemají žádný konkrétní důvod, proč si peníze nechávat. Když se někoho zeptáš, co chce za 5, 10 nebo 15 let, často vlastně neví. Vlastní bydlení? Možná. Rodinu? Asi. Cestovat? Jasně. Mít jednou finanční klid? Určitě. Ale kdy? Kolik to bude stát? Kolik na to potřebuju? Co pro to dělám dnes? A tady už odpovědi často končí.

Pokud totiž nemáš cíle a nějakou svoji vizi, proč by sis měl dnes odříct třeba 5 000 Kč a někam je investovat? Proč bys měl řešit dlouhodobé investice, když vlastně nevíš, na co ty peníze jednou chceš? A podle mě právě proto spousta lidí využívá jen běžný nebo spořicí účet a nic navíc. Nemají totiž důvod přemýšlet dál. Žijí hlavně teď a tady. A to samo o sobě není špatně. Taky si chci život užívat teď a nechci čekat do šedesáti. Ale podle mě by člověk měl umět přemýšlet nad tím, co si chci užít dnes a co si chci díky dnešním rozhodnutím dovolit jednou.

Spořicí účet je za mě super nástroj na rezervu nebo peníze, které budu potřebovat v blízké době. Ale není to celý finanční plán. Pokud mám před sebou horizont 10, 20 nebo 30 let, měl bych přemýšlet úplně jinak. Nejdřív si tedy řekni, co vlastně od života chceš, kdy to chceš a kolik tě to přibližně bude stát. A potom teprve řeš, jak tě tam mají tvoje peníze dostat.

Další věc je vytvořit si správný návyk. Přijde výplata nebo příjem a většina lidí začne platit. Nájem, hypotéka, auto, telefon, jídlo, Netflix, víkendy, oblečení, dovolená a všechno ostatní. A pokud něco zůstane, tak to možná odloží. Já bych to otočil. Peníze na svoji budoucnost ber jako další povinnou platbu. Stejně jako víš, že musíš zaplatit nájem, měl bys vědět, že určitá část příjmu jde automaticky bokem. Ideálně hned, jak ti peníze přijdou.

Nemusí to být hned desetitisíce. Mnohem důležitější je vytvořit si návyk. Protože s rostoucím příjmem často neroste majetek, ale životní úroveň. Začneš vydělávat o deset tisíc víc a za pár měsíců zjistíš, že o deset tisíc víc taky utrácíš. Lepší auto, lepší telefon, více restaurací, dražší dovolená. A na tom není nic špatného. Problém je, když roste všechno kromě částky, kterou si necháváš pro sebe a svoji budoucnost.

Určitě bych měl kolem třicítky vyřešenou také finanční rezervu. Rozbije se auto. Přijde nečekaný výdaj. Na nějakou dobu vypadne příjem. Podnikání má slabší měsíc. Potřebuješ něco rychle zaplatit. Tyhle věci nejsou otázka jestli, ale spíš kdy. A přesně proto nechci kvůli každému nečekanému výdaji prodávat investice nebo si půjčovat peníze. Rezerva má být jednoduše dostupná a právě tady dává podle mě spořicí účet perfektní smysl. Její velikost už záleží na tom, jak žiješ, jak stabilní máš příjem, jestli máš děti, hypotéku nebo třeba podnikáš.

Další věc, na kterou se podle mě dost zapomíná, je ochrana příjmu. Mladý člověk často řeší pojištění auta za stovky tisíc, telefonu za 30 tisíc nebo domácnosti, ale zapomene chránit to nejcennější. Sebe a svoji schopnost vydělávat peníze.Když je ti třicet a máš před sebou dalších 30 nebo 40 produktivních let, bavíme se o obrovském množství peněz, které ještě můžeš během života vydělat. Pokud máš navíc rodinu, děti, hypotéku nebo někoho, kdo je na tvém příjmu závislý, dává to ještě větší smysl.

Nejde podle mě o to mít pojistku na každou blbost. Jde o to mít dobře nastavená velká rizika, která by ti skutečně mohla finančně změnit život. Dlouhodobý výpadek příjmu, invalidita, vážné onemocnění, závažný úraz nebo situace, kdy by rodina přišla o jeden z hlavních příjmů. To jsou za mě věci, které dávají smysl řešit dřív než pojištění rozbitého displeje.

Stejně tak bych měl přehled o svých dluzích. Dluh totiž podle mě automaticky neznamená něco špatného. Problém je dluh, který vzniká jen proto, že chceme žít život, na který aktuálně nemáme. Kupovat každé dva roky nový telefon na splátky, dovolenou na úvěr nebo dražší auto jen proto, aby člověk vypadal, že se mu daří, mi moc smysl nedává. Je rozdíl mezi dluhem, který ti pomáhá řešit bydlení nebo budovat něco dlouhodobého, a dluhem, který financuje spotřebu, která za chvíli zmizí. Vypadat bohatě a budovat bohatství jsou totiž dvě úplně jiné věci.

A potom přichází investice. Tady se podle mě dostáváme k největší výhodě lidí mezi 25 a 35 lety. Máme před sebou čas. A čas v kombinaci s pravidelností dokáže udělat neskutečné věci. Já osobně jsem začal peníze odkládat už od doby, kdy jsem začal pracovat. Postupně jsem dával peníze do akcií, realitního fondu, zlata a dalších investic. Samozřejmě jsem za tu dobu udělal i chyby. Některé investice šly nahoru, jiné dolů a něco bych dnes udělal jinak. Ale jednu věc bych nezměnil. Začal jsem.

Dnes, když je mi 30, už krásně vidím, co dokáže čas a složené úročení. Peníze, které jsem kdysi vydělal svojí prací a odložil, dnes dál pracují. A jejich výnos může vytvářet další výnos. Část mých peněz se tak snaží vydělávat další peníze, i když zrovna spím, jsem s rodinou, sportuju nebo pracuju na něčem úplně jiném. A přesně tohle mi přijde na investování fascinující. Nejde jen o to, kolik dokážeš vydělat vlastní prací. Postupem času jde čím dál víc o to, kolik peněz dokáže pracovat vedle tebe.

A nemusíš začínat s velkými penězi. Podle mě je jedna z největších chyb pořád čekat. Začnu investovat, až budu vydělávat víc. Až splatím auto. Až koupím byt. Až budu mít lepší práci. Až budu mít víc peněz. Jenže potom přijde další „až“. Mnohem důležitější je začít s částkou, která je pro tebe dnes v pohodě, vytvořit si návyk a postupně ji navyšovat.

Když se ti zvýší příjem, nemusíš automaticky všechno proměnit ve vyšší životní úroveň. Vyděláváš o 5 000 Kč víc? Super. Část si užij a část pošli svojí budoucí verzi. Protože právě v tom podle mě vzniká dlouhodobě rozdíl mezi lidmi, kteří celý život jen dobře vydělávají, a lidmi, kteří si postupně budují majetek.

A tohle je možná nejdůležitější myšlenka celého článku. Nejsem zastánce toho, aby člověk ve 25 letech nejel na dovolenou, nekoupil si nic hezkého a čekal se životem do šedesáti. To by mě nebavilo. Chci si užít život teď. Cestovat, sportovat, být s rodinou, koupit si věci, které mi dělají radost, a dopřát si. Ale zároveň nechci, aby moje dnešní radost byla na úkor mé budoucí svobody.

Podle mě se dá dělat obojí. Žít dnes a zároveň budovat zítřek.

Nemusíš mít ve třiceti miliony na účtu. Nemusíš mít vlastní dům. Nemusíš mít perfektní investiční portfolio a rozhodně nemusíš mít celý život vyřešený. Ale měl bys podle mě mít nastavený směr a systém, který tě tam postupně dostává.Vědět, kam směřuješ. Mít nějaké cíle. Vytvářet si rezervu. Nemít zbytečné dluhy. Chránit svůj příjem a rodinu. Pravidelně investovat. A s rostoucím příjmem postupně zvyšovat i částku, kterou odkládáš.

Protože největší problém podle mě není, že ve třiceti ještě nejsi tam, kde jednou chceš být. Problém je, když ani nevíš, kam jdeš.

Takže si zkus dnes sednout a položit si tři jednoduché otázky. Co chci mít za 5, 10 a 20 let? Kolik mě to přibližně bude stát? A co pro to dělám každý měsíc už dnes?

Možná zjistíš, že děláš víc, než sis myslel. A možná taky zjistíš, že je nejvyšší čas začít.

Obojí je dobré vědět.